Nedávno byly na FB stránce pro stomiky statusy na téma Kdo chodí do bazénu nebo do sauny. Je jasné, že převládaly odpovědi od žen, neb mají výhodu zakrytí stomie pomocí jednodílných plavek. Objevit se já v plavečkách s pytlem na břiše v Aquaparku, asi by to vyvolalo rozruch a pohledy lidí kolem, ale nevylučuji, že to pro srandu vyzkouším a ty obličeje natočím.
Teď se ptám: „Kdo chodí do divadla?“
Má nejstarší dcera, když se dozvěděla o mé diagnóze, pojala ke mně zcela jiný přístup a zřejmě si sestavila plán, respektive soupis bodů, co ještě musí s taťkou stihnout. O víkendu si naplánovala společnou návštěvu divadla, kam mě ta nebohá dívčina pozvala. Manželka návštěvy divadel se mnou vzdala už před dvaceti lety, neb zjistila, i když jsem jí to samozřejmě říkal, že to je pro mě pouze drahé a nepohodlné spaní.
Celá návštěva byla koncipovaná jako odpoledne taťky a dcerky, včetně pozvání na oběd. Ví, že miluji mexickou kuchyni a tak připravila Burito, respektive Tex-Mex, a bylo v něm vše, čemu jsem se snažil se stomčou vyhýbat a do toho dne i úspěšně. Když říkám vše, myslím fazole, kukuřici, neloupanou rýži, chilli atd., ale řekněte ne, když to vařila s láskou a nadšeně mi to naservírovala. Zavřel jsem oči a kousal a kausal. Rozmělňoval jsem o sto šest. K pití bylo stylové mexické pivo Corona Cerveza – tedy hodně bublinek. Udělal jsem dva kousky, pak byla kávička a cigárko na terase a vyrazili jsme na procházku podvečerní vánoční Prahou. Spíš jsme se prodírali davy a dobrovolně by mě tam nikdo nedostal, ale šlo o čas, který jsme trávili společně.
Víc pro urychlení metabolismu nešlo udělat. Jak nastal čas, sezobal jsem chemoterapeutické lentilky a v sedm večer už jsme seděli v malém útulném divadle ve Štupartské za Týnem. Seděli jsme v druhé řadě cirka uprostřed. Nebylo to příliš strategické místo, jak usnu, budu z jeviště vidět, pomyslel jsem si a něco se ve mně zatřáslo. Hlavně klid! Pytlík je prázdnej a zavřenej, takže žádná nehoda na obzoru. Dvě herečky v roli Marlen Dietrich a její dcery se předvedly v jistě kvalitní a strhující divadelní sehrávce, já samozřejmě v klidu pochrupával. V jedné dramatické pauze, když bylo naprosté ticho a napětí divadelní hry gradovalo, se to stalo…
„Prrrrrpšíííííššííupríípíííchrrrrrr…..“ probudilo to i mě. Takhle hlasité vysílání stomči jsem ještě nezažil. Akustika divadla byla na skvělé úrovni, a tak se nejen nejbližší okolí, ale i dámy na pódiu, podívali mým směrem. Vzpomněl jsem si v tu chvíli jen na radu Homera Simpsona, kterou dával svému synkovi do života. „Já to nebyl“ řekl jsem dost nepřesvědčivě. Stále bylo ticho a do toho začala stomča zase vysílat. “Chrrrrrpšššššíííprrrrrrrrkrrrr..“
Korpulentní dáma vedle mne se ohradila zvýšeným hlasem. „No pane, ovládejte se.“ „Jak madam ovládáte své vnitřnosti Vy?“ Na to jen odpověděla něco jako pchá. Stomča ji však po svém taky hlasitě odpověděla „Chrrrrrpššššííprrrrkdrrrrúúúúííí“ „ Okamžitě se uklidněte“ už zaječela. „Obávám se madam, že Vaši prosbě by nevyhověl ani stoletý jogín natož já průměrný muž“ Byl jsem naštěstí klidnější než ona a má dcera, která brunátněla a sbírala síly na moji obranu. Vše vyřešila sympatická uvaděčka s vizáží kouzelné babičky, která mi s mrknutím oka podala měkoučký polštářek. Nebyl pro mé pohodlnější spaní, ale přikryl jsem jím pytlík. Stomča pocítila teplo, klid a mír a od té chvíle už jen potichu vypouštěla do pytlíku. Zbytek představení jsem i já v klidu dochrupal a dcerka měla splněný, tedy odškrtnutý bod svého plánu. Už se bojím, co tam má dalšího na řadě.
Autorem článku je Tomáš Ká, který se s námi podělil o postřehy ze života se stomií, které zvládá s humorem!