Po 42 hodinové cestě v letadle a čekání na letištích v Dubaji, Kuala Lumpur a Melbourne, jsme přistáli v Aucklandu na Severním ostrově Nového Zélandu. Zde jsme si vyzvedli objednaný Campervan a vydali se na cestu.
Jeli jsme jižně na Hamilton. Protože se blížila noc, zastavili jsme u jezera Waikare ve vesnici Te Kauwhata. Kemp tam nebyl, ale u ragbyového hřiště byla malá sociálka. Mohli jsme se zde umýt a hned jsme zalehli. Spaní se sice s vlastní postelí nedalo srovnat, ale byli jsme na poznávačce, a to se se skromnými podmínkami počítá.
Ráno jsme ve vesnici nakoupili a přes Hamilton a Cambridge vyrazili směrem do Rotorua. Prošli jsme si město, obešli kus jezera, našli kemp a poté se vydali do Whakarewarewa národního parku s termálními prameny, jezírky a gejzíry. Nejznámější je gejzír Pohutu. Kromě termálních center jsou zde stavby a obydlí Maorů, kteří v této oblasti žijí.
Z damaroňů jižních vyřezávají místní řezbáři sochy, lodě, ozdoby a jiné moc krásné věci. Jsou velmi šikovní. U recepce byly obchůdky s nabídkou různých suvenýrů, šperků, kožešinových textilií, fotografií a videokazet. Člověk nevěděl, kam dřív s očima. Park není velký, ale můžete zde strávit celý den a pořád objevujete nové věci.
Druhý den jsme pokračovali v cestě do WaiO-Tapu, termální oblasti po sopečné činnosti. Tam jsme se po jednotlivých trasách prošli téměř malým Yellowstone. Počkali jsme si na vodotrysk Lady Knox a pokračovali k jezeru Taupo. Pak do parku Tongarino, kde jsme si druhý den udělali šestnácti kilometrový trek mezi sopkami s nádherně zbarvenými štíty od černé k hnědé až červené. To byl velký zážitek, v mém životě snad největší.
Odtud jsme jeli k Palmerston Nord, Mastertonu a do Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu. Je to nádherné město v překrásném zálivu a náš zážitek byl umocněn sportovními hrami mladých lidí, kteří veslovali na dlouhých lodích, cvičili, skákali do vody a byli velmi veselí. Lidé na nás působili dobře, jsou milí a ochotní. K večeru jsme sehnali kemp, udělali si večeři a brzy šli spát, protože druhý den ráno jsme odplouvali trajektem na Jižní ostrov.
Cookův průliv byl klidný, my jsme fotili, kochali se okolím a byli okouzlení vstupem na Jižní ostrov. Z přístavu jsme se vydali podél řeky Wairau k Westportu. Navštívili jsme Národní park Paparoa, vesničku Punakaiki, Pancke Rocks (palačinkové skály). I tento zážitek byl úžasný a ojedinělý. Naše cesta pokračovala k parku Fjorland, do Te Anau k Milford Saundu.
Po fjordu jsme se projeli lodí, ale ještě předtím jsme si prohlédli zrcadlová jezera Miror a vodopády Chamst. Cestovali jsme za silného deště a ze všech stran po skalních útesech teklo obrovské množství vody, silné i slabší vodopády, nádhera. Když jsme pluli lodí po fjordu, bylo naštěstí po dešti a my mohli užívat okolí, pozorovat tuleně a radovat se z odrazů vysokých skal ve vodě.
Z Franktonu jsme pokračovali do Cromwellu, Omaramy. Tam jsme se dozvěděli o nedávném zemětřesení, které postihlo Christchurch a zničilo střed a sever města. Do tohoto města jsme se chystali další den, ale nakonec jsme se rozhodli jeho návštěvu vynechat. Asi 50 km nad městem jsme zakempovali a dělali si trochu obavy, zda se země ještě nebude třást. Ráno jsme odtud chtěli rychle ujet ke Kaikouře. Ale chyba lávky. Panika vyvolaná zemětřesením způsobila, že jsme u žádné pumpy nedostali benzín a museli zůstat v kempu.
Druhý den ráno jsme zásoby benzínu už doplnili a hned jeli dál do Pictonu. Tam jsem si vyšlápli po Queen Charlote Drive, krásné serpentině s výhledem na moře, jeho zálivy a krásné kopce. Z jednoho vyhlídkového Pointu jsme stezičkou sešli po 10 minutách k moři a vykoupali se. Ke koupání jen tolik. Nový Zéland není moc na koupání. Často se jedná o divoké pobřeží, s chaluhami, řasami, větvemi a kmeny. Vstup do moře je prudký, vysoké vlny a studená voda.
Ale dál k cestě. Přejeli jsme Stratford a Inglewood a tam jsme v navigaci udělali chybu. Místo abychom jeli k pobřeží, tak nás silnice vedla do velké divočiny. Nejdříve jsme jeli po asfaltce, která se změnila ve štěrkovou cestu. Nikde žádná vesnička, nebo obydlí, jen ohrady s ovcemi, krávami a jeleny. Dál pak už ani to, úplná džungle. Na jedné straně úzké silničky skály a na druhé propast. Do toho se proti nám v zatáčkách objevilo protijedoucí auto, jehož řidič si to po této pekelné cestě valil a na naši prosbu o zastavení vůbec nereagoval. Byl to celkem adrenalin.
Po asi osmdesáti kilometrech jsme konečně dojeli do vesničky Whangamomona, kde bylo na tabuli napsáno „Na konci světa“ a sláva – byl tam kemp. Takže jako jediní jsme ubytovali a zírali jsme, jak byl kemp vybavený. Bylo zde všechno. A ta noc s hvězdami, nezapomenutelné. Dělali jsme si naději, že zde uvidíme nočního ptáka kiwi, ale to se nám nesplnilo.
Poslední den našeho pobytu jsme věnovali prohlídce Aucklandu. Z jedenapůl milionového města jsme viděli především Sky Tower – 228 m vysokou věž, která je dominantou a je z ní vidět přístav, parky, zástavbu. Jsou zde kavárny, restaurace i zajímavé obchůdky.
Po prohlídce jsme šli vrátit auto a nechali se dovézt k terminálu, odbavili se a v tranzitu počkali na náš let. Rozloučili jsme se s Novým Zélandem a vypravili se na zpáteční cestu domů. Bylo to velké poznání. Jen škoda, že je Nový Zéland tak daleko. Rádi bychom se vrátili a výlet zopakovali.
Autorka: Jana, Klub stomiků Brno (Zpravodaj 1/2011)