Stomie může přijít nečekaně a převrátit život naruby. Markéta byla mladá aktivní maminka, sportovkyně a triatlonistka. Po komplikované operaci se ocitla se stomií – v šoku, ale také s obrovskou vůlí znovu žít naplno. Její příběh ukazuje, že i přes bolest a nejistotu lze najít sílu, oporu a novou perspektivu.
Sport, rodina a první komplikace
Jmenuji se Markéta, je mi 34 let a před zákrokem jsem se aktivně věnovala sportu, zejména terénnímu triatlonu. Byla jsem součástí tréninkové skupiny a pravidelně závodila.
Po narození syna Eliáše mě ale postihly poporodní komplikace. Nemohla jsem se vrátit k triatlonu, a tak jsem místo toho hodně chodila s kočárkem a jednou týdně chodila plavat. Po několikaměsíční fyzioterapii mě čekala operace na zpevnění svalů pánevního dna.
Synovi bylo tehdy 18 měsíců a já ho stále několikrát denně kojila. První odloučení kvůli plánované operaci mě děsilo – ale zákrok proběhl hladce.
Prudký zlom a druhá operace
Po probuzení z narkózy jsem se cítila dobře. Jenže večer se vše změnilo. Bolesti v podbřišku se stupňovaly, přidalo se zvracení a vysoké horečky. Třetí den mě odvezla záchranka.
Vyšetření ukázala, že při původní operaci došlo k naříznutí tlustého střeva. Obsah střev se dostal do dutiny břišní a způsobil zánět pobřišnice.
- První operace trvala tři hodiny.
- Druhý den následovala další – vyšití stomie.
Ve 33 letech jsem si nikdy nepředstavovala, že skončím s vývodem. Byl to šok – ale také nutnost, která mi zachránila život.
Těžké začátky a psychická podpora
Po několika dnech na JIP jsem se dostala na septické oddělení chirurgie. Začala za mnou chodit stomická sestra – ale já se nedokázala ani podívat na své břicho. To nebylo moje tělo. Cítila jsem se naprosto bezmocná.
Denně mě navštěvovala i psychiatrička, která mi hodně pomohla. Nebyla to otázka „proč zrovna já“, ale spíš fakt, že ještě před pár dny jsem byla zdravá a najednou jsem měla na těle nesmazatelné jizvy a stomický sáček.
Několik dní jsem odmítala pohled na své rány. Až po týdnu jsem se poprvé postavila na nohy a začala se o stomii zajímat. Byla to nutnost – jinak to nešlo.
Přijetí stomie krok za krokem
Zpočátku jsem se nenáviděla za to, jak vypadám. Pohled na mé vlastní střevo byl nesnesitelný. Ale sestřičky mě uklidňovaly: „Buďte ráda, že to dopadlo alespoň takto. Stomie vám zachránila život.“
Stomická sestra byla empatická a trpělivá, odpovídala na všechny mé otázky a učila mě, jak se o stomii starat. Pobyt v nemocnici se prodloužil kvůli oboustrannému zápalu plic.
Po téměř měsíci jsem se vrátila domů – o devět kilo lehčí, s pytlíkem na břiše a jizvou přes půlku břicha. Ale hlavně zpět ke svému synovi a manželovi.
Učení nové reality
První měsíc ke mně docházela sestřička z pečovatelské služby. Pomáhala mi s převazy a se stomickou péčí. Brzy jsem se ale naučila vše zvládat sama – musela jsem být silná.
Myšlenka, že stomie je dočasná, mě držela nad vodou. Ale zároveň byl obrovský strach z další operace a nejistoty, jestli všechno dobře dopadne.
Druhá šance bez stomie
Po čtyřech měsících jsem podstoupila plánovanou operaci zanoření střeva a zrušení stomie. K mé obrovské úlevě vše proběhlo úspěšně.
Po týdnu v nemocnici jsem se vrátila domů s novým pocitem volnosti a naděje.
Nový pohled na život
Dnes se na své jizvy dívám s respektem. Už neřeším estetiku. Každý den si užívám naplno, protože vím, jak křehké zdraví je.
Naučila jsem se, že život může kdykoliv přinést nečekané situace. Ale ať už se stomií, nebo bez ní – největší dar je být zdravá a být tady.
Vzkaz dalším ženám
Svůj příběh sdílím, protože vím, že mladé ženy se často bojí stomie – bojí se jizev, bojí se, jak budou vypadat. Ale nemusí to tak být.
Pokud máte podporu blízkých a nebojíte se sdílet své pocity, všechno je snazší.
Mně tehdy pomáhalo i čtení příběhů jiných stomiků. Přímý kontakt jsem neměla, ale jejich zkušenosti mi dávaly sílu.
Začátky jsou těžké, ale zvládnout se to dá. Péče o stomii se stane běžnou rutinou a život s ní je možný.
Markéta Kašová