Je rok 2011 a koná se mezinárodní konference Evropské asociace stomiků na Ukrajině. Čeká nás tedy cesta letadlem. Ani ve snu nás s Marií (Ing. Marie Ředinová – předsedkyně ILCO pozn. red.) nenapadne, že naše cesta skončí málem už v Praze.
Po 11. září 2001 fungují na letištích přísné bezpečnostní kontroly. Počítáme s tím a já v Praze bez problémů procházím bezpečnostním rámem. Za mnou jde Marie a rám se rozbliká jako vánoční stromeček. Maruška odkládá hodinky a rám zase divoce bliká. Nervózně sundává kabátek s kovovými knoflíky, ale rám si nedá říct. Pracovnice ochranky ji objíždí ručním scannerem. „Máte něco na břiše“, říká a dost možná si myslí: „Že by teroristka?“ Marie jí vysvětluje, že je stomička, ale pomůcky jsou z umělé hmoty a tak nemohou činit potíže.
„Musíte se mnou do kabinky!“ Marie v kabince odhaluje své břicho. „Nemáte v tom sáčku nějaké peníze“ ptá se žena a Maruška po pravdě odpovídá: „Ne, mám tam ho… .“
Stejná procedura se opakuje při návratu na letišti ve Lvově. Opět musí Marie do kabinky.
Co způsobilo takový problém? Maruška byla tehdy krátce po operaci kýly a tak musela ještě používat kýlní pás. Ten její byl zpevněný a výztuhy patrně obsahovaly kovová vlákna.
Vše se vysvětlilo, Marie nebyla zatčena a naše cesta měla šťastný konec.
Autor: Pavel Kreml (Zpravodaj 1/2011)