„Už jste někdy seděli v televizní maskérně nebo na vás švenkovala kamera? Že ne?! No na nás s Broňou také ne. A byl to opravdu zážitek.“ Pojďte spolu s námi zjistit, jak natáčení pořadu Kde domov můj? vypadá z druhé strany obrazovky. O postřehy se s námi podělila předsedkyně našeho spolku Štěpánka Kovaříková.
Už nikdy nebudu u televizních soutěžních pořadů z obýváku namachrovaná
Když se na přelomu července a srpna 2024 objevila možnost přihlásit České ILCO do charitativního vysílání soutěže Kde domov můj?, přišlo nám to jako skvělá příležitost, jak rozšířit aktivity ILCO na poli osvěty. Jako bonus jsme navíc mohli získat pár kaček na činnost našeho spolku. I když hodně práce odvedou dobrovolníci, máme jako jiné organizace výdaje za služby a materiál. A bez financí to zkrátka nejde. Přečtěte si, zda se nám povedlo naplnit naše očekávání.
Než přijde na řadu natáčecí studio
“Jdeme do toho!” se řekne velmi snadno, ale… Nikdy jsme se podobného pořadu neúčastnili a vůbec jsme netušili, do čeho se vrháme.
Než jsme vůbec dostali šanci, bylo potřeba se přihlásit, přesvědčit lidi v České televizi, že děláme užitečnou a potřebnou práci a že právě České ILCO má teď dostat šanci. Museli jsme probrat, kdo z nás půjde s vlastní kůží na trh, a domluvit se s naší ambasadorkou Vandou Hybnerovou, zda svou přítomností České ILCO v pořadu podpoří. Zapojení veřejně známé osobnosti je totiž jednou z podmínek účasti.
Mimo to bylo třeba také neodkladně zajistit službu DMS a dát dohromady všechny texty, které pak naši organizaci prezentují navenek.
Další výzvou bylo zkoordinovat nabitý program Vandy s možnostmi natáčení. Do poslední chvíle to bylo hodně napínavé. Jak mnozí asi víte, Vanda v té době s hereckým kolegou Janem Révaiem zkoušela novou divadelní hru Madisonské mosty – v netradičním pojetí a velmi zajímavém, avšak pro herce náročném prostoru Nové Spirály v Praze na Výstavišti.
Jdeme do České televize
Ta informace nás ohromila, moc potěšila, ale zároveň přinesla řadu otázek a hlavně…. obrovský pocit zodpovědnosti a nervozity pro účinkující. Minimálně u mě a Broni. Budeme vlastně prezentovat všechny stomiky u nás, tak si nemůžeme dovolit nějaké přešlapy nebo jiná společenská faux pas. Co budeme říkat, co si vezmeme na sebe a hlavně, zvládneme soutěžní otázky? Přece nechcete být za truhlíky s pytlíky.
A co si budeme povídat – už ten pocit, že jde obyčejný člověk do České televize, udělá své. Se všemi těmito smíšenými pocity jsme se v říjnu sešli všichni v brzkých dopoledních hodinách na Kavčích horách, kde si nás na recepci vyzvedl asistent štábu a odvedl nás do útrob naší jediné veřejnoprávní televize.
Procházet okolo jednotlivých studií, vnímat atmosféru a přemýšlet, co se za zavřenými dveřmi asi děje, byl zážitek sám o sobě. Ale pokud byste si mysleli, že se po chodbách všude prohánějí splašení asistenti, režiséři, produkční a jeden přes druhého shánějí herce a další lidi ze svých štábů, byli byste na omylu. Na chodbách je klid, každý ví, co má dělat, a pro nás neprofíky to byl skvělý začátek. A to i přes to, že jsem trošku vyrobila zmatky okolo zahájení natáčení.
I když vyšlo najevo, že Vanda pospíchá víc, než jsem si myslela, neboť jak můj táta říká “Myslet znamená prd vědět!”, zachovali všichni ze štábu klid, urychleně připravili vše na natáčení a mě odeslali do maskérny. Tam se mě ujala úžasně milá paní maskérka, která mě netlačila do žádného extrémního make-upu, ale jen podtrhla, co bylo potřeba, a to v čase něco málo přes 5 minut.
Zmiňovat, že Vanda coby profík do maskérny vůbec nezamířila, protože věděla, co a jak, a připravila se již doma, je určitě zbytečné.
Ve studiu
Do televize přijel o něco dříve i moderátor pořadu – milý, galantní getleman Aleš Háma.
Nic tedy nebránilo tomu, abychom všichni zaujali své pozice za pultíky s mně dobře známým pozadím obřího otazníku pořadu Kde domov můj?. Myslím, že i pro Broňu, stejně jako pro mě, bylo překvapením, jaký klid a pohoda vládly i na place, mohu-li si toto názvosloví dovolit.
Dostali jsme prostor, abychom se osobně pozdravili jak s paní produkční a režisérem pořadu, tak také s dalšími členy štábu, kteří se na natáčení podíleli. Řeknete si – 25minutový pořad, to zvládne pár lidí. Ale jen ve studiu bylo minimálně 10 pracovníků. A to si netroufnu odhadnout, kolik lidí bylo někde v pozadí, kam jsme my neviděli. Bylo úžasné vnímat, jak jsou všichni vstřícní a kompetentní.
Abychom ušetřili čas, domluvili jsme se, že vynecháme zahřívací zkušební kolo a pojede se rovnou na ostro.
Soutěž začíná
A už jsem měla problém, s nímž jsem se potýkala až do konce natáčení. A to stres a spěch při zodpovídání otázek, protože jsem vlastně nevěděla, kolik času mám na rozmyšlenou a jak moc musím s odpovědí pospíchat. Přesně z tohoto důvodu se zrodila pro mě už asi památeční odpověď na otázku: “Jaké je druhé nejlidnatější město Jihomoravského kraje?” v závěrečném kole. Zlín???? Když máme Zlínský kraj, který je zcela jistě mimo Jihomoravský!!! No jo no, rodiče mívají občas pravdu.
Ale zpět k natáčení. Prvním kolem jsme propluli celkem s pohodou. Jen jsme se bohužel v jeho závěru museli rozloučit s naší ambasadorkou Vandou, která rovnou z České televize zamířila do divadla na generální zkoušku. Poté jsme se s Broňou pod vedením pana Hámy pustili do druhého kola, které se nám ale vůbec nedařilo. Vybírali jsme si otázky přesně obráceně. Co věděl Broňa, vybrala jsem si já, a naopak.
Nebylo tedy překvapením, že druhé kolo skončilo remízou a musela přijít na řadu doplňující otázka. I když mám soutěže ráda, nebylo snadné porazit kolegu – obzvlášť, když jsme šli do pořadu za účelem rozšířit osvětu o našem tématu, a ne si jen tak zasoutěžit. Ale někdo do finále jít musel a mně k tomu pomohla moje rodná řeka Labe.
Dalo by se říct, že finálové kolo jsem zvládla beze ztráty kytičky, ale úplně unešená jsem ze svého výkonu nebyla. Naštěstí mě soutěživá nálada neopustila ani na konci, přistoupila jsem na část hry Dvakrát víc nebo nic, v níž mě zachránila moje láska k filmům a seriálům, a s odpovědí Byli jednou dva písaři jsem pro České ILCO vyhrála 16 000,- Kč.
Co jsem si ale z natáčení odnesla, věřím, na celý život, je zkušenost, že už nikdy nebudu z gauče v obýváku machrovat u televizních kvízů, jak jsou otázky jednoduché a soutěžící to kazí.
Na obrazovce
Když se blížil termín vysílání našeho charitativního dílu, který šel do éteru 3. 12. 2024, rostly ve mně obavy, ale zároveň také očekávání, jak to celé dopadne.
A dopadlo to na výbornou. Díky, podle nás, skvělé sledovanosti jsme informovali 603 000 lidí o tom, že i my stomici jsme součástí společnosti, v podstatě jsme normální a pokud se někdo ocitne ve svízelné životní situaci spojené s vytvořením vývodu, může se obrátit na České ILCO – partu dost možná bláznů, kteří se kvůli tématu stomie klidně i skoro zlomí v pase.
A ještě se díky vysílání a dobrým lidem podařilo prostřednictvím DMS vybrat 100 397,- Kč, které můžeme použít na rozšíření našich webových stránek, realizaci dalších výstav PytlíkART, tisk Magazínů, informačních materiálů, podpořit akce pro stomiky v regionech a další aktivity, na které se nám finance shánějí velmi těžko.
Klobouček dolů
Děkuji tedy vám všem, kdo jste se dívali, vzali do rukou mobilní telefony a poslali neuvěřitelné množství 1 163 dárcovských SMS. Vaše štědrost, porozumění a ochota podpořit dobrou věc nás zavazuje neustávat a dál pomáhat všem stomikům a jejich blízkým, kteří potřebují pomoc.
Nemohu zapomenout ani na poděkování České televizi a všem, kteří se na charitativním vysílání jejích pořadů podílejí. Tím, že dáváte prostor ke zviditelnění a podpoře veřejně prospěšným organizacím, děláte neskutečně úžasnou a společensky odpovědnou věc.
V neposlední řadě děkuji:
- Broňovi, že i ty jsi šel do soutěžního klání s otevřeným hledím
- Vandě Hybnerové, že sis našla čas podpořit v duchu odkazu tvého táty Borise Hybnera nás stomiky
- všem členům týmu Českého ILCO za to, jak jste připravili kampaň o vysílání a šířili ji na sociálních sítích
- dobrovolníkům, stomikům a přátelům, kteří nám pomohli sdílet informace o nadcházejícím vysílání napříč sociálními sítěmi a on-line komunikačními kanály tak, že sledovanost byla opravdu vysoká
Vaše Štěpánka
© Česká televize – foto: Pavla Černá