Život mě baví i s umělým vývodem

Příběh Ing. Marie Ředinové (předsedkyně Českého ILCO) z roku 2007

Až do svých devětačtyřiceti let jsem žila opravdu naplno. Starala se o početnou rodinu, chodila do práce a sportovala. Na život jsem ale nezanevřela ani po prodělané rakovině tlustého střeva, kdy jsem se zařadila mezi „stomiky“. Největším mým problémem posledních let byly bolesti zad. Díky tomu jsem musela skončit ve 42 letech s košíkovou, kterou jsem hrála za Pražský přebor. Mé bolesti v kříži se totiž postupně stávaly nesnesitelnými. Lékaři kroutili hlavou, protože neshledali žádný defekt na páteři a nepomáhaly mi ani rehabilitace, injekce či masáže. Až jeden masér, který mi jezdil rukama nad tělem a mačkal i akupresurní body prohlásil: “Paní, vy nemáte problém s páteří, ale s tlustým střevem.“ Tehdy jsem tomu nevěnovala žádnou zvláštní pozornost.

Na jeho slova nakonec ale došlo! Asi po dvou letech od oné události jsem zpozorovala ve stolici slabý proužek krve. Namlouvala jsem si, že to mohl být kousek papriky, kterou miluji. Jenže slova onoho maséra mi najednou zněla v uších a já se za čtrnáct dnů rozhodla jít k lékaři. Objednala jsem se na vyšetření a ještě před ním jsem si užila krásných čtrnáct dní na dovolené v Řecku. Po příjezdu však nastal doslova šok. Odborná vyšetření včetně kolonoskopie a CT totiž prokázaly zhoubný nádor v tlustém střevě asi 6-7 cm od konečníku. Velmi mě to překvapilo, jelikož jsem jedla hodně ovoce a zeleniny, nikdy jsem nekouřila, nejedla uzeniny, alkohol a kávu pila jen zřídka, hrála košíkovou a pěstovala turistiku. Zkrátka jsem pochopila, že některé věci se ovlivnit nedají a pokud pominu, že můj život visel na vlásku, nejvíce mě asi děsil umělý vývod. Když se mě mé tři děti zeptaly, jak jsem dopadla na vyšetření, rozbrečela jsem se. Naštěstí jsem si uvědomila, že pláč nic nevyřeší a o ubrečenou maminku, manželku, kamarádku a kolegyni nikdo nestojí. Nechtěla jsem svým blízkým způsobovat ještě větší trápení, než se mnou měli a vrhla jsem se do boje s rakovinou.

V červnu 2002 jsem podstoupila 25 x ozařování, které jsem zvládala celkem v pohodě, akorát jsem měla trochu průjem a poškozenou kůži v místě, kde se sedí. Dokonce jsem v tu dobu chodila i do zaměstnání. V září jsem pak nastoupila k operaci, které jsem se skutečně obávala. Uklidňovala jsem se jen tím, že budu mít stomii jen dočasně. Stále jsem si totiž neuměla představit život se stomií. Když jsem se probrala z operace, lékaři mi bohužel oznámili, že mi museli amputovat celý konečník a tudíž budu žít s vývodem natrvalo. Na břiše jsem měla přilepený sáček, do kterého odcházela stolice, ale abych se přiznala, byla jsem tak slabá, že jsem se tím nijak zvlášť nezabývala. Než jsem se s umělým vývodem vyrovnala trvalo celý měsíc. Četla jsem knihu Miluj svůj život a učila se mít ráda „svoji“ stomii. Stále jsem si v nemocnici opakovala:“Jsem každý den trochu zdravější a mám se čím dál tím líp.“ Když mě po čtrnácti dnech propustili do domácí péče, manžel i děti mi byli obrovskou psychickou i fyzickou oporou. Zastali spoustu práce a já se najednou učila odpočívat a polehávat, neboť jsem se tři měsíce nemohla pořádně posadit. V prosinci jsem pak začala s chemoterapiemi, které jsem naštěstí zvládala celkem dobře. Velký dík patří i personálu nemocnice, protože měl pro své onkologické pacienty pochopení.

Přesně po roce, tedy v červnu 2003 jsem skončila s léčbou, která byla úspěšná. Za nic na světě jsem ale nechtěla plný invalidní důchod. Nemoc jsem sice přežila, ale nic nedělání by mě jistě zabilo. Stala jsem se vedoucí klubu stomiků, nastoupila jsem zpět do práce a občas jsem si tam dala odpočinkovou pauzu. Relaxovala jsem na dece pod stolem a chválila vše, co mě ten den potkalo. Když jsem se vrátila z práce domů, bývala jsem dost unavená, ale děti zvládly v pohodě vyprat a manžel zase uvařit. Časem jsem se naučila dobře zacházet s pomůckami pro stomiky a zjistila, že je v Praze klub FIT-ILCO CR, který sdružuje lidi s umělým vývodem. Dneska jsem vedoucí tohoto klubu a jsem šťastná, že se už nemusím stydět a schovávat za zavřenými dveřmi. I s umělým vývodem mohu chodit do práce, do divadla nebo cestovat.

Pochopila jsem, že člověk, který prodělá závažné onemocnění, přehodnotí svůj pohled na svět. Chce se mu strašně moc žít a zjistí, že zdraví je opravdu to nejdůležitější. Přesto musím říct, že život s umělým vývodem není zase tak snadný. Stomie si žije vlastním životem a člověk musí být stále připraven na to, že mu povolí podložka a stane se nějaká nepříjemná „nehoda“. Někdy si se mnou „povídá“, jindy pracuje docela „rychle“. Pozor si musím dávat hlavně na ovoce, zeleninu, celozrnné pečivo, luštěniny, ořechy a hrozinky. Ty ve větším množství mohou působit potíže. Na všechno se dá ale zvyknout, a od té doby, co jsem se vyrovnala s nemocí, se již nezatěžuji zbytečnými starostmi. Každý den je pro mě krásný a nemyslím příliš na to, co bude zítra. Paradoxně jsem rozhodně spokojenější a vyrovnanější, než před operací.