Sanitkou tam a zpět

Sanitkou tam a zpět, aneb na co má pacient nárok z veřejného pojištění

Hurá, lékař sdělil, že můžu jít domů z nemocnice. Výkon v celkové anestezii dělali večer předtím. Nestihla jsem si odpočinout a za sebou měla krušnou noc, nebylo mi po výkonu dobře. Nebyl nikdo, kdo by pro mě přijel. Necítila jsem se na to, sama cestovat domů MHD. Požádala jsem tedy o sanitku, ale lékař mi ji odmítl napsat.

Je mi 35 let a byla jsem 15 hodin po výkonu.

Zajímalo mě:

  • Kdy mám nárok na sanitku?
  • Pro koho je sanitka určena?
  • Co musím splňovat jako pacient, propuštěny domů, když není nikdo blízký, kdo by pomohl.
    Má lékař možnost napsat sanitku, když mi opravdu není dobře?
  • Co hradí pojišťovna?
  • Je někde napsáno např. v zákoně, na co mám právo?
  • Říkala jsem, co když se mi na cestě domů v MHD udělá nevolno, omdlím, co pak?

Nakonec jsem to zvládla. Domu jsem dojela, vyčerpána, hned jsem dostala zimnici a v noci si znovu naměřila 39, byly to jistě i dozvuky po celkové anestezii. Cesta mi nepřidala k mému zdravotnímu stavu.

Požádala jsem kolegyni stomičku o radu – Štěpánka Kovaříková, vedoucí spolku stomiků aktualizovala článek, který napsala před pár lety. Doufáme, že pomůže všem, kteří by se dostali do podobné situace.

Přeji ať jste zdraví
Irena

 

Sanitou tam a zpět aneb na co má pacient z veřejného pojištění nárok a na co ne.

Nároky pacienta na přepravu sanitou, tedy vozidlem dopravní zdravotní služby, jsou upraveny § 36 – 37 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

Tento zákon říká, že usoudí-li ošetřující lékař, že pacient potřebuje zdravotní transport, (doslovně: „že zdravotní stav pojištěnce neumožňuje přepravu běžným způsobem bez použití zdravotnické dopravní služby“) má pacient nárok na přepravu sanitním vozem z místa trvalého nebo přechodného bydliště do nejbližšího zdravotnického zařízení, které je pacientovi schopno poskytnout potřebnou péči, a zpět, nebo mezi zdravotnickými zařízeními. Nárok na zdravotní přepravu vzniká pacientovi, opět v souvislosti s jeho zdravotním stavem, i v případě propuštění ze zdravotnického zařízení. Zdravotnická zařízení jsou obvykle ambulance, polikliniky, nemocnice, kliniky, léčebny dlouhodobě nemocných atd.

V praxi to znamená, že o převozu pacienta běžnou dopravní sanitou rozhoduje pouze ošetřující lékař, který by měl být schopen posoudit pacientův stav, a rozhodnout.

Podle metodického pokynu VZP se postupuje tak, že příkaz ke zdravotnímu transportu (tzv. PKZT lidově žádanku – formulář, bez něhož nelze zdravotní transport realizovat) vystaví lékař, který pacienta odesílá k vyšetření, např. si zve pacienta k ošetření z domova do své ambulance, odesílá jej k vyšetření ke specialistovi nebo k hospitalizaci v nemocničním zařízení.

Na cestu zpět vystaví žádanku lékař, který pacienta posílá domů, tedy lékař z ambulance nebo nemocnice, kde byl pacient ošetřen.

Není výjimkou, že např. praktický lékař vystaví žádanku na obě cesty k vyšetření v odborné ambulanci. Ani tento postup není nesprávný, nicméně se jedná spíše o benevolenci, ochotu a vstřícnost takového lékaře.

V případě, že pacient při první návštěvě nemá o zdravotní transport zájem, avšak před další návštěvou se jeho zdravotní stav natolik zhorší, že není schopen dopravit se k lékaři prostředky veřejné hromadné dopravy, může se telefonicky spojit s ošetřujícím lékařem, svůj stav mu popsat a pokud lékař usoudí, je možno vystavit žádanku dodatečně, tzn. objednat transport sanitním vozem, pacienta převézt a žádanku si vyzvednout v ambulanci.

Takovýto postup je však potřeba nejprve domluvit se zdravotní dopravní službou, která pacienta poveze, neboť předpisový postup je ten, že žádanku má mít řidič sanitky již při převozu pacienta. V každém případě je lepší, předepsal-li lékař pacientovi zdravotní transport, ověřit si u místní zdravotní dopravní služby, zda žádanku obdrželi a s transportem pacienta počítají. Může se totiž stát, že lékař požadavek na dopravu nepředá a sanita pak pro pacienta buď nepřijede včas anebo nedorazí vůbec. Toto ověření je zvlášť důležité v případě tzv. dálkových transportů, tj. přepravy mimo okres či kraj, kdy je v rámci ověření obvykle domluven i čas přistavení vozidla k bydlišti pacienta.

Narazí-li pacient na skutečnost, že mu ošetřující lékař odmítá nárok na zdravotní transport uznat a žádanku vystavit, může se pacient obrátit buď na jiného ošetřujícího lékaře např. ambulantního lékaře, k němuž má být transportován, zda mu bude tento ochoten žádanku vystavit, anebo se musí pacient obrátit na revizního lékaře na nejbližší pobočce své zdravotní pojišťovny a zde se svého nároku domáhat. Může se zkusit obrátit i na pracoviště zdravotní dopravní služby, kde by mu mohli ve vyřešení takového problému být nápomocni. Lékař by měl své odmítnutí ve shora uvedené situaci odůvodnit.

Kromě vlastní přepravy má pacient z veřejného pojištění nárok i na přepravu svého doprovodu, pokud jej ze zřejmých důvodů potřebuje. Důvody doprovodu mohou být různé, např. částečná nebo úplná imobilita, špatná či nestabilní chůze, dezorientace, nevolnost po ošetření (zvláště po aplikaci chemoterapií, ozařování apod.), zmatenost, pomoc při vyšetření, psychiatrická diagnóza. Důvod a nutnost doprovodu opět posuzuje ošetřující lékař a tuto skutečnost musí na žádance uvést. Není-li doprovod a důvod doprovodu na žádance uveden, nelze přepravu doprovodu na řidiči sanitního vozidla požadovat. Ze zákona mají doprovod povinný nesvéprávní pacienti a děti do 18-ti let věku.

Kromě zákonem stanovených služeb lze zdravotní dopravní službu využít i při přepravě např. imobilního pacienta z bydliště, kdy pro tyto účely je za bydliště považován i jakýkoliv ústav sociální péče (dům s pečovatelskou službou – DPS, domov seniorů – DS, domov důchodců – DD apod.) do jiné bydliště. Avšak v těchto případech je nutno počítat s tím, že takovou přepravu si pacient případně objednavatel musí uhradit sám. Stává se tzv. samoplátcem, kdy ceny za km se mohou u různých poskytovatelů lišit, proto je vždy lepší se na cenu předem informovat a takový transport s předstihem domluvit.

Je dobré vědět, že zdravotní transporty mohou zajišťovat jak víceméně státní organizace, obvykle příspěvkové organizace zřizované kraji v rámci záchranných složek nebo při nemocnicích, tak i soukromé společnosti. Volba transportní společnosti je vždy na pacientovi. Pokud chce sám preferovat určitou společnost, má možnost tento požadavek předat buď lékaři, případně si žádanku na vybranou společnost doručit nebo transport objednat sám. Dlužno dodat, že příspěvkové organizace podléhají přísným kontrolám jak dodržování bezpečnostních předpisů, tak i technického stavu sanitních vozů a jejich vybavení.

Většinu informací uvedených v tomto článku by měl vědět a poskytnou každý lékař a pracovník kterékoli zdravotní pojišťovny. Bohužel nejsou výjimkou situace, kdy tomu tak není. A proto i zde platí pravidlo ptát se, zajímat se, domáhat se svých práv a nenechat se odbýt nezájmem a odmítavým postojem kompetentních pracovníků.

Přeji Vám, abyste služeb zdravotních doprav potřebovali co nejméně a těšili se pevnému a trvalému zdraví.

Štěpánka Kovaříková