Stomie aneb příběh, jak strach z neznámého dokáže hodně přitížit

Autor: Ing. Vlastimil Červenka

K napsání tohoto článku jsem se odhodlával velice dlouho. Proč vlastně tento článek píši? O tom, že předání mých životních zkušeností může někomu pomoci mě přesvědčila stomická sestra paní Mgr. Iva Otradovcová z ÚVN Praha, která je opravdovým profesionálem ve svém oboru. Ale k tomu se ještě dostanu.

Vše pěkně po pořádku… Psal se poslední rok minulého století, tedy 1999, kdy jsem začal mít zdravotní komplikace, kterým jsem nepřidával velkou váhu. Jelikož jsem byl celý život příslušníkem ozbrojených složek, tak byl můj zdravotní stav pod pravidelnou kontrolou. První problémy, které byly spojeny s trávením a častějším vyprazdňováním jsem při pravidelných lékařských prohlídkách tajil. Tento stav se postupně zhoršoval a během dvou let jsem byl nucen vyhledat lékařského specialistu, který neurčil správnou diagnózu. Tímto jsem celou věc přisuzoval stresu ze zaměstnání a špatné životosprávě. Ještě několik let jsem tímto způsobem s nepojmenovanou nemocí bojoval a dá se říci, že se s ní i naučil žít.

Uběhlo několik dalších let a průběh nemoci se stále zhoršoval. V této době jsem měl pracoviště v Praze. Díky tomu jsem se dostal do Ústřední vojenské nemocnice na interní oddělení gastroenterologie k panu profesorovi MUDr. Miroslavovu Zavoralovi, Ph.D. Můj zdravotní stav byl vážný a pan profesor jako první vyřkl správnou diagnózu –  ulcerózní kolitida. V tomto stavu  jsem byl okamžitě hospitalizován a v nemocnici jsem strávil více jak 14 dní. Při tomto pobytu jsem byl velmi intenzivně léčen a k mému údivu se vše jevilo velice pozitivně. Bylo to období, kdy jsem se po dlouhé době cítil dobře a mohl jsem i plnohodnotně fungovat, trvalo to asi 6 měsíců. Poté přišlo pomalé, avšak opětovné zhoršování mého zdravotního stavu. Již jsem nic nepodceňoval a pravidelně docházel do ÚVN k léčení. Lékaři se snažili všemi možnými “preparáty“ stále se zhoršující kolitidu vyléčit, nebo alespoň zastavit. Při této léčbě se stala mou ošetřující lékařkou paní MUDr. Petra Mináriková, Ph.D. Dostal jsem opravdu tu nejlepší péči i kvalitní medikamenty, jako například tzv. biologickou léčbu.

Po dalších dvou letech této léčby lékaři usoudili, že situace se stále zhoršuje a je potřeba provést radikální řešení. Při jedné z pravidelných kontrol – kolonoskopickém vyšetření mi paní doktorka sdělila, že mi lékaři doporučují odstranění celého tlustého střeva. Nechal jsem si celou problematiku vysvětlit a když jsem zjistil, že toto řešení přináší tzv. vývod bokem – stomii, tak jsem se vyděsil. Toto řešení jsem okamžitě odmítl. Nedovedl jsem si představit se stomií žít, natož chodit do práce. Celý koloběh opětovných vyšetření, potvrzování a mého odmítání trval další tři roky. Můj život v té době nebyl plnohodnotný, protože ten, kdo má zkušenost s ulcerózní kolitidou ví, že musí mít neustále ve své blízkosti toaletu. Toto je hodně omezující a zasahuje to do všech činností normálního života. Jednalo se tedy spíše o přežívání.

Nevím, jak dlouho bych takto přežíval, kdybych v únoru 2015 nešel opětovně na pravidelné  kolonoskopické vyšetření. Po několika dnech jsem se  sešel s paní doktorkou Minárikovou, která mi sdělila výsledky vyšetření. Při tomto sezení a vyřčení další diagnózy jsem byl šokován. Dozvěděl jsem se, že při histologickém vyšetření odebraných vzorků z tlustého střeva byl nalezen nádor. Nikdy jsem si nemyslel, že to, co jsem se bál i vyslovit – slovo rakovina, jednou uslyším v souvislosti s mou osobou. Informace mě opravdu vyděsila a já souhlasil s chirurgickým a radikálním řešením. Za několik týdnů jsem podstoupil operaci, kdy bylo odstraněno celé tlusté střevo a zavedena stomie. Dle sdělení lékařů nebyl operační výkon nikterak jednoduchý. Následovalo několik týdnů života v nemocnici při kterém se hojily rány nejen na těle, ale i na duši. Zvykal jsem si na život se stomií. V tomto okamžiku jsem poznal již zmiňovanou stomickou sestru paní Mgr. Ivu Otradovcovou, která mi učila pracovat se stomií. Nejen, že poradila různé způsoby ošetřování stomie, ale měla i velmi lidský přístup.

Operace i další průběh léčení se v nemocnici vyvíjel dobře, až na informaci, kdy mi bylo lékaři sděleno, že budu muset po hospitalizaci absolvovat onkologickou léčbu – chemoterapii. Léčení na onkologii trvalo šest měsíců a otevřeně přiznávám, že to nebyla procházka “růžovým sadem“. Asi jsem měl opět štěstí na dobré lékaře a léčba byla úspěšná.

Po všech těchto náročných léčebných cyklech jsem se znovu nadechl a začínal jsem vlastně nový život, život se stomií. Postupně jsem začínal opětovně chodit mezi lidi a pomalu si zvykal. Asi po dvou měsících /po skončení chemoterapie/, když už jsem si byl jistý, že mám stomii zažitou, jsem se odvážil jít i do práce. Samozřejmě, že byly i malé komplikace, které jsem v souvislosti se stomií musel řešit. Celkově však mohu říci, že po půl roce jsem se vše naučil. K mému údivu jsem zjistil, že při porovnání života s mou nemocí a života se stomií žiji dnes kvalitnější a plnohodnotnější život. Kdybych k tomuto poznání došel dříve, mohl jsem si ušetřit spoustu nepříjemných léčebných postupů (chemoterapii atd.).

A jak žiji dnes? Mám sice částečný invalidní důchod, ale to mě nikterak neomezuje při výkonu mé práce. Po menších úpravách pracovních činností mohu vykonávat stejné povolaní jako před operací. Mám krásnou dvouletou vnučku se kterou mohu trávit svůj volný čas bez jakéhokoliv omezení.

S manželkou mohu navštěvovat rovněž bez problémů různé kulturní akce a v letošním roce jsme absolvovali i leteckou dovolenou u moře. Toto všechno se dá se stomií zvládnout, samozřejmě musíte mít dobré informace a správného rádce – stomickou sestru, která zná a umí.

Tímto článkem a obrovskou životní zkušeností, kterou mám dnes již za sebou, bych chtěl poradit či pomoci lidem, kteří uvažují stejně jako já před několika lety. Stomie není konec života a díky dnes již kvalitním pomůckám se dá říci, že lze vykonávat většinu činností  na které byl člověk zvyklý.