Říct či neříct

Autorka: Stomička

Kromě jiných otázek každý stomik musel a musí řešit, jak dalece je pro něj stomie záležitost intimní, tedy v jakém rozsahu chce, aby bylo okolí o jeho vývodu informováno.

Já patřím do skupiny těch, kteří o své stomii příliš nehovoří. Možná je to dáno historicky. Vývod mám desítky let (od roku 1973), tj. z doby, kdy nebyla možnost o stomii hovořit ani se „svými“ – neexistovaly stomasestry nebo kluby stomiků. A běžný obyvatel stejně jako dnes (a možná ještě více) netušil, o co se vlastně jedná. Měla jsem od začátku obrovskou podporu ve své rodině, což mi umožnilo se bezproblémově zařadit do aktivního života. O mé stomii věděli jen příbuzní a pár nejbližších známých.

Po roce 1989 došlo z mého pohledu k otevření a do jisté míry k odtabuizování stomické problematiky. Vznikla sdružení stomiků (spoluzakládala jsem také jedno), do prostředí vstoupily firmy zabývající se prodejem pomůcek se svými časopisy, poradnami a akcemi. Možnost komunikace s ostatními stomiky pokládám za skvělou, velmi potřebnou a prospěšnou. Pro mě osobně jsou setkávání opravdu příjemná, možná to bude znít jako paradox, ale jsem ráda, když se kromě řešení našich stoma problémů zabýváme i vším možným jiným.

To, že má člověk stomii, by totiž podle mě nemělo být středem jeho života (pokud je léčba ukončena a nejsou jiné zdravotní komplikace). Řídím se pravidlem, že pro lidi v mém okolí není podstatné, že nemám na pravém místě řitní otvor, ale jestli mám na pravém místě hlavu a srdce. Nevyhýbám se tomu o své stomii informovat, ale považuji to např. v případě zaměstnavatele za zbytečné. Dlouholetým dobrým známým o vývodu řeknu, jejich reakcí je většinou šok a někdy pak i obdiv, ale obecně vzato to jejich názor na mě vůbec nezmění.

S vyloženě negativní reakcí jsem se nikdy nesetkala.

Jsem zkrátka ten typ člověka, který by o sobě na Facebook nepsal. Ale pokud je někdo ochoten veřejně svou stomii přiznat, protože chce pomáhat ostatním, má můj obdiv a dík.