Radost a pohodu může rozdávat jen ten, kdo je má 1. část

Na jaře 2002 jsem měla malý problém (nepatrné množství krve ve stolici). Po vyšetřeních mi v červenci pan doktor sdělil, že mám rakovinu tlustého střeva, naneštěstí moc blízko konečníku, a zřejmě po operaci budu mít trvalý vývod. Přišlo to jako rána z čistého nebe, vůbec jsem něco podobného nečekala. Bylo mi 49, cítila jsem se plná síly.

Chodila jsem do práce, která mne bavila, dvakrát týdně cvičit, starala se o pětičlennou rodinu (nejmladší dceři bylo 13 let), léta jsem měla předplatné v divadle, stýkala se spoustou přátel. Měla jsem tolik plánů. Nevěděla jsem v naší rodině o nikom, kdo by toto onemocnění měl. Vždy jsem jedla hodně zeleniny, málo jsem mastila, rozhodně jsem nevyhledávala uzeniny, nikdy jsem nekouřila, pohybu jsem měla až dost. Tedy podle mě jsem nepatřila do rizikové skupiny. Ti, co mě znali, říkali: „Když to můžeš mít ty, tak už to opravdu může mít každý“.

Prognóza, kterou mi pan doktor sdělil, nebyla optimistická, opravdu jsem se bála o svůj život.Víc jsem se bála toho, že brzo zemřu, než života s vývodem. Asi 10–14 dní jsem byla opravdu nešťastná. Když se mě někdo zeptal:„tak co, jak jsi dopadla?“ rozbrečela jsem se. Má rodina, ale i kamarádky a spolupracovníci mi hodně pomohli. Řekla jsem si, že všechno dopadne tak, jak má. Přeci každý člověk má nějaký problém. Já mohu k dobrému výsledku přispět tím, že se nebudu zbytečně trápit, nebudu si dělat starosti a budu věřit, že vše dopadne dobře.

Začala jsem se odnaučovat mít strach, zejména strach ze smrti. Vždyť všichni jsme smrtelní, jen na to nemyslíme. Nebo spíše si to nepřipouštíme. Je třeba přijmout, co život připravil. V červenci jsem začala chodit na ozařování. snášela jsem to poměrně dobře. Pracovala i bydlela jsem blízko nemocnice, a tak jsem i během ozařování chodila do práce, jen jsem si přes oběd tak na 40 minut odskočila. Při práci v kanceláři, kam chodila spousta klientů, jsem neměla čas přemýšlet, co vše mě čeká. Pak přišla operace. Sotva jsem začala vnímat, seznamovaly mě postupně sestřičky s tím, jak mám o stomii pečovat. Chtěla jsem se vše naučit, ale má hlava neposlouchala. sotva jsem se v koupelně podívala na operované bříško, šly na mě mdloby. Pohled na jizvy a vývod, který po operaci opravdu nevypadal pěkně, jsem nesnesla. Trvalo to několik týdnů. v posteli jsem se přesvědčovala, že jsem to já, že je dobře, že žiju, že i vývod a to, co z něj odchází, je moje. Kamarádka mi přinesla knihu „Miluj svůj život“ od Luisy Hay.

Pomalu jsem se touto knížkou prokousávala. Ne se vším jsem se mohla ztotožnit. ale krátká prohlášení na podporu klidu a dobré pohody mi připadala jako vhodný začátek. Těžko jsem mohla přesvědčivě
říkat „kolem mě je vše v pořádku“ nebo „jsem šťastná“, ale prohlášení „každý den jsem zdravější“ se mi líbilo. Opakovala jsem si jej mnoho měsíců každý den několikrát. Měla jsem i jiná prohlášení to
podle toho, jak mi zrovna bylo. Rozhodně jsem strašně toužila žít, vidět svou dceru až doroste, dočkat se vnoučat.

Během ozařování a po operaci jsem zhubla 20kg. Byla jsem hodně slabá. Kamarádky mne navštěvovaly, děti (mám 3) pomáhaly, manžel se snažil a já taky. Hodně jsem odpočívala, chodila každý den na krátké procházky. Starost o domácnost převzala rodina. Sotva jsem nabrala trochu sil, následovala zajišťující chemoterapie. Trvala půl roku. Vydržet se to dalo. Síly se mi ale vracely pomalu. Začala jsem se pozvolna starat o domácnost, s postupem času víc a víc.

Stále jsem si přála potkat lidi s podobným problémem. Chtěla jsem vědět, jak život s vývodem zvládají. Co vše dělají. Ani po půl roce jsem neuměla dobře pečovat o stomii. Často jsem volala na bezplatnou linku výrobce pomůcek, abych se informovala, zda postupuji správně.Někdy jsem byla opravdu nešťastná, bezradná. Každý vývod, žije vlastním životem a pacient se tomu musí přizpůsobit. Zjistí, co je vhodné jíst, pít, jak se oblékat. Je třeba najít právě pro něj vhodnou pomůcku a naučit se s ní opravdu dobře zacházet.

Postupně jsem nabírala sílu a zkušenosti. Devět měsíců po operaci jsem se vrátila do práce na plný úvazek. Trochu jsem se bála, jak to půjde. ale v zaměstnání jsem měla dobré kolegy a dobré podmínky k práci, rodina pomáhala také a hodně. Pro mou psychiku byl návrat do zaměstnání, do kanceláře mezi chápavé kolegy, velikou vzpruhou.

Přála bych všem, aby jejich návrat po nemoci do zaměstnání byl tak dobře přijat ze strany kolegů i vedení.

Můj příběh z knížky Budu živ tři sta let… vyšla v roce 2012, Marie Ředinová