Příběh Pauliny

AutorkaPaulina Kaszuba

Mám stomický sáček a neumím popsat tu radost i smutek, řadu protichůdných pocitů. Prošla jsem si za svůj život spoustou bolesti, ale kdo řekl, že je měřen pouze naší radostí? Zkušenosti, které získáváme na tomto světě, jsou tvořeny krásou i utrpením a klid přichází jen díky přijetí našich vzestupů pádů i vzestupů. Moje zdravotní problémy začali v 9 letech. Většina mého dětství jsem strávila v bolestech a bojovala o přežití, ale když se na to podívám s odstupem času mohu upřímně říct, že to nebylo jen trápení. Na své bolestivé cestě jsem také cítila lásku a podporu od lidí kolem. Potkala jsem spoustu báječných dětí v nemocnicích, mnoho z nich bylo na této zemi pouze na krátko a byla jsem moc vděčná za setkání s nimi a věřím, že ať jsou kdekoli, už je nic nebolí. Necítila jsem se na ten boj díky nim sama.

Je to hořkosladká zkušenost, jakákoli maličkost potěší mnohem víc. Šest měsíců jsem musela mít gastrostomii a nemohla jsem jíst žádné jídlo, kromě různých druhů čajů a zvláštní výjimku mělo želé.  Neumíte si představit, jak bylo vzrušující, když mi celá rodina a přátelé nosili při návštěvách různé druhy želé. Neschopnost jíst mě nezastavila. Představovala jsem si svůj vlastní svět, jak začínám vařit a jak voní všechna ta báječná jídla až jsem si myslela, že to opravdu cítím. Byla jsem šťastné dítě vděčné za to, co jsem měla, i když toho nebylo moc.  Čas v nemocnici je nekonečný. Čas tu běží asi jen pro doktory a ostatní zaměstnance, ale ne pro nás pacienty, my pouze vkládáme naše životy do jejich rukou. To jsem udělala i já a vložila svůj život do rukou pana doktora Prof. Piotra Kalicinkyho. Jsem mu vděčná za záchranu života hned dvakrát.

V den, kdy jsem byla na pravidelné prohlídce tlustého střeva. Při kolonoskopickém vyšetření jsem jako vždy usnula velmi rychle, ale tentokrát se mi při uspání zastavilo srdce. Byla jsem na druhé straně, viděla světlo, cítila klid, radost a všechny ty příjemné pocity. Najednou mě vrátili zpět, díky defibrilátoru, a já jsem zmatená, kde jsem to byla a jestli to byl sen nebo skutečnost. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem zpět a musím dýchat. Nebylo to ale poslední setkání se smrtí. Ve třinácti letech jsem byla na operaci odstranění tlustého střeva. Pamatuji si, že jsem během operace slyšela hlasy kolem a chtěla pohnout prsty, aby doktoři věděli, že potřebuji víc anestetik. Byla jsem na operačním sále 7 hodin a nevím, jestli se to opravdu stalo, ale cítila jsem přítomnost svojí duše, což zní neuvěřitelně pro každého, kdo to nikdy nezažil. Když jsem se probudila, byla jsem pod práškama a nemohla ještě ani sama dýchat, ale stále jsem se pokoušela odstranit všechny ty hadičky, co na mě napojili. Měla jsem takovou sílu, že mě museli doktoři přivázat ruce i nohy. Vedla jsem vnitřní boj sama se sebou a měla strach, jestli přežiju nebo ne.

Prý jsem také byla 4 dny v kómatu, napojená na dýchací přístroj a někdy jsem se probudila a měla otevřené oči, ale vůbec jsem nereagovala jako bych byla nepřítomná. Já si z té doby pamatuji, jak moje duše utíká do šťastných vzpomínek, kdy mi bylo 6 nebo 7 let, běžím, v kytičkovaných šatech, se starší sestřenicí a pletu květinový prsten. Je to jedna z mých mála vzpomínek kde se cítím šťastná a v bezpečí. Po čtyřech dnech jsem se probrala a byla opět zmatená, kde to jsem a co se to děje. Ale ta nejkrásnější chvíle přišla, když jsem se mohla podívat z okna jednotky intenzivní péče, kde jsem uviděla svojí mamku. Lékař mi posvítil do očí ostrým světlem a řekl, „je zpět“. O několik měsíců později jsem začala mít komplikace: neskutečné bolesti a píštěle v těle, až se zjistilo, že mám Crohnovu chorobu. Byl to nejdelší čas strávený v nemocnici, dalších 6 měsíců a stejně jako loni dostanu jako narozeninový dárek operaci, ale tentokrát dostanu ještě ileostomický pytlík. Trvalo mi dlouho to přijmout, ale během roku se moje váha zvýšila z 23 kilo na 40 kilo a já konečně měla energii a sílu zase začít jíst.

A nyní o mnoho let později mohu říct, že tenhle pytlík byl ten nejlepší dárek v životě. Nyní už žiju jinak, nemám tlusté střevo a musím nosit pytlík, ale někdy i ztráta je výhra. Byla jsem sice blízko smrti, ale našla díky tomu smysl svého života a vím, že tu mám svůj úkol. A hodně se toho změnilo od pobytu v nemocnici. Teď piju a jím vše co chci, procestovala jsem spoustu zemí a naučila se několik jazyků, studovala jsem interiérový design a psychologii a pracovala v různých oborech na různých místech. Nyní cestuji po celé Asii a plním si další sny a cíle a k tomu všemu jsem se bláznivě zamilovala a ještě vám píšu o svém návratu k životu..  ze země do země.. z kontinentu na kontinent..