Příběh, který vypadal zle, ale nakonec skončil happy endem

Autor: Lucie Ivanisková
 Jmenuji se Lucie (Lucí), je mi 20 let, a stomikem jsem již od kojence (6. měsíc), kdy mi byla udělaná dočasná kolostomie při ulcerozní kolitidě. Prasklo mi tlusté střevo a mě museli okamžitě operovat, následně vrtulníkem transportovat do Prahy.

UK se nakonec „vyléčila“ tak, že mi vzali tlusté střevo ve 4 letech

Před odstraněním se lékaři snažili o zanoření, ale nezdařilo se, protože k UK se najednou přidal i Crohn, který mi napadl konečník i část tenkého střeva. Samozřejmě jsem dostávala léky – kortikoidy, chemoterapie, měla jsem diety (bezmléčnou, bezezbytkovou..atd), a proležela jsem v nemocnici i půl rok.

Nakonec přišla poslední záchrana formou operace ve 4 letech, kdy mi odstranili tlusté střevo, a část tenkého střeva, udělali novou stomii – ileostomii, a konečník mi, ve snaze o vyléčení, nechali.

Díky bolavému konečníku jsem brala čípky a jezdila na kontrolní rektoskopie celých 12 let.

Ve škole jsem si prošla šikanou – ano, děti umí být kruté, a občas jsem si říkala, že život fakt stojí za nic. Jednoho večera v nemocnici mi bylo řečeno, že stomii mám napořád. Čípky co jsem brala, i když byly naprosto k ničemu. Byla jsem zpočátku naštvaná, a tenkrát v nemocnici jsem probrečela i celou noc. Nějakou dobu poté jsem trpěla i depresemi, nic mě nebavilo. Byla jsem stále unavená a brala jeden prášek na bolest za druhým.

Pak, ale přišel zlomový moment, který mi už navždycky změnil můj nudný a bolestivý život. Našla jsem si kamarádky, které můj handicap nebraly tak vážně a bavily se se mnou jako s normálním člověkem. Najednou jsem měla chuť do života, těšila jsem na setkání s nimi, a v ten rok jsem nastupovala i na střední. Sice jsem byla nějakou dobu v nepříjemném kolektivu, ale pak jsem přestoupila na jiný obor a získala další kamarády.

Mezi svými nově nalezenými kamarádkami jsem si našla i tu svou spřízněnou duši, která mi rozumí. A stomii bere jako něco normálního, nezdráhá se o ní se mnou bavit. Což je skvělé. Také jsem začala fotit a v nejbližší době se chystám fotografování posunout o level výš. Půjdu na VŠ,kde budu můj koníček studovat.

Se stomií jsem měla „klid“ skoro 19 let. S konečníkem zase peklo. Minulý rok se to změnilo a já jsem v říjnu podstoupila operaci, při které mi byl konečně odebrán! Prý už mi hrozila rakovina a stomie byla upravená, když už jí mám na celý život. V nemocnici jsem si prožila hotové peklo – infekce v ráně. Málem jsem upadla do šoku díky malému množství léků po převazu. Měla jsem i VAK terapii. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem jí podstoupila.

Zadek mám sice sešitý, ale KONEČNĚ mě nic nebolí. Můžu sedět, aniž bych se vrtěla a hledala vhodnou polohu. Teď jsem šťastná. Mám skvělé přátelé, kteří mi pomáhají. Skvělou rodinu a práci, a hlavně mám klid. A stomie? Ta mi vůbec nepřekáží! Naopak, máme spolu ještě hodně plánů!

Beru stomii jako vysvobození z pekla. A tak to předávám i ostaním stomikům.

A jak mi jednou řekla moje paní skvělá doktorka – Socializovat se a najít si koníčky, je nejlepší věc, co pro sebe nemocný může udělat!