Ničeho nelituji, žila jsem dvakrát

AutorkaMiroslava Buřič

Přeji hezký den, milí přátelé a spolubojovníci,

Někdo z Vás mě zná osobně či blíže z FB nebo jiných kontaktů, někdo ne. Jsem od narození po dětské mozkové obrně, podle prognóz lékařů jsem měla zůstat snad zcela ochrnutá. To, že tomu tak není, je obrovská zásluha mého již nežijícího otce, který se mi neskutečně věnoval a stran „rehabilitace“ ze mě „vytřískal“, co se dalo. Naučil mě asi tak ve čtyřech letech chodit, koordinovat pohyby. Dále plavat, a to mi velice pomohlo – v současné době mé neurologické následky DMO nejsou někdy ani moc znatelné. Horší tehdy bylo, že se zjistilo, že v rámci DMO mám též těžkou vrozenou vadu sluchu – na pravé ucho neslyším vůbec, na levém mám v současné době zbytkový sluch 3,3%. Asi se v duchu ptáte, jak jsem s tím vyrůstala… Opět – obrovskou zásluhou mých rodičů zcela „normálně“ – naučila jsem se odezírat z úst či z profilu, takže vlastně převážně „slyším očima“ (někteří z vás toto vědí…) a k domluvě např. po telefonu mi většinou stačí zbytek sluchu. Absolvovala jsem normální školy a pak jsem si troufla na lékařskou fakultu – medicína byla totiž vždy mým velkým snem, neboť jsem se odmalička v rámci různých vyšetření a kontrol setkávala převážně s lékaři – s dobrými, ale bohužel, i s těmi „méně dobrými“ (nebo spíše „neumějícími jednat s člověkem“ – a tehdy jsem si řekla, že pokud vystuduji, nebudu nikdy jako oni…). Zdařilo se – byla jsem v r. 1995 první handicapovanou studentkou v republice, které se podařilo absolutorium LF (dnes, v rámci integrace handicapovaných studentů na vysoké školy, již i na LF studují např. vozíčkáři apod.).
Potom jsem bojovala o to, abych vykonávala klinickou praxi u lůžka pacienta, kam mě to táhlo nejvíce (někteří pedagogové z LF mě totiž – vzhledem k jistým schopnostem – chtěli „uvrtat“ do toho, abych zůstala učit na fakultě nebo se věnovala převážně vědecké činnosti). Jenže já jsem chtěla být úplně obyčejný lékař, který má denní kontakt s pacienty. Opět se zdařilo – a nyní mám za sebou 21 let klinické praxe skutečně převážně u lůžka či v ambulantní sféře. Je to s podivem, ale téměř nikdy jsem se za celou svoji praxi nesetkala s pacientem, který by mě „odmítal“ jako lékařku (s jistou prvotní reakcí překvapení samozřejmě ano – na jistý „údiv“, když k lůžku nemocného „nakluše“ handicapovaná lékařka, jsem dávno zvyklá) – ono se totiž také kdesi praví, že „jen zraněný lékař může doopravdy léčit“.

Pak jsem se vdala a strávila 17 let s člověkem v manželství, kde byly šťastné jen první dva roky – a ty ostatní, bohužel, vyplněny převážně skutky až charakteru domácího násilí (blíže se o tom již nebudu rozepisovat, někteří z vás též vědí své). Máme tři děti – Elišku (necelých 16 let), Jana (14 let) a Annu Marii (necelých 8 let). Řadu let jsem se právě kvůli dětem snažila manželství udržet. Když to již bylo neúnosné, v r. 2013 jsem podala poprvé návrh na rozvod – pod „nátlakem“ manžela, jeho pláčem a sliby, že bude „lepší“, jsem jej tehdy ještě stáhla zpět. Situace se však nezlepšila, spíše naopak. Vše vygradovalo v r. 2015, kdy jsem byla 6x operována – poprvé v únoru pro obstrukční ileus a byla mi založena kolostomie – kterou se ani při následných pokusech nepodařilo zanořit. Manžel mě jako stomičku již nepřijal vůbec – a poté, co už to doopravdy nešlo dál a již musela zasahovat i Policie ČR, jsem koncem loňského roku podala návrh na rozvod opět s tím, že tentokrát již vydržím.

Po vzájemné dohodě v rámci opatrovnického soudu jsem s těžkým srdcem souhlasila se svěřením všech tří děti do péče otce – jednak jsem nechtěla od sebe dělit sourozence, kteří k sobě mají velmi silnou citovou vazbu (neboť soud prvotně chtěl do péče otce svěřit Elišku a Honzu a do mé péče nejmladší Andulku), a jednak jsem – vzhledem k tehdy náročnému zaměstnání, stomii a narůstajícím dalším zdravotním problémům věděla, že bych sama péči o tři děti asi těžko zvládala. Stalo se – a ať je můj již bývalý manžel jakýkoliv, musím mu poctivě přiznat, že o děti se stará (s pomocí své matky) dobře.

Měla jsem obrovské štěstí v tom, že jsem v té době poznala svého současného partnera (a pravý opak mého exmanžela), který mě bere takovou, jaká JSEM, váží si mě – a má mě skutečně rád. Přiznám se, že nebýt jeho, asi bych ty kritické měsíce letošního roku nepřežila. I díky jemu jsem nakonec udělala tlustou čáru za dosavadním životem, odstěhovala se z Plzně (kam mě již nic nepoutalo) do Prahy, změnila pracoviště – a následně i příjmení. 1.9. definitivně skončilo rozvodové řízení, a můj exmanžel „zmizel“ z mého života – bohužel (a doufám, že jen dočasně) „zmizely“ i mé dvě starší děti a v současné době se mnou komunikuje jen nejmladší Andulka (zde ale doufám, že se situace snad časem „usadí“).

V posledních měsících se též vyrojily další zdravotní problémy, o nichž jsem průběžně psala ve skupině – suma sumárum tedy nyní: Tarlovovy cysty a těsná stenóza LS páteře dle CT – jsem v péči spondylochirurgie a spinální jednotky FN Motol a v plánu je operační řešení, dále problémy se stomií (prolaps a parastomální hernie) – což chtějí řešit chirurgové FNKV, ale až poté, co se vyřeší věc další, o níž jsem se dozvěděla včera, a sice tumor levého ovaria (jsem již na příští týden objednaná na gynekologii).

Rozhodla jsem se na dobu nejistou a neznámou nyní „seknout“ s klinickou praxí, prozatím jsem se vykašlala i na rozepsanou disertační práci k obhajobě Ph.D., žiji se svým partnerem převážně na rozsáhlém hospodářství v jižních Čechách a přiznám se, že si to docela „užívám“. Mám radost z nádherné přírody okolo, mám radost z krmení ovcí, prasat, králíků apod., mám radost z každého utrženého jablka – prostě vidím svět jinýma očima. A hlavně si vážím toho, že mi byl do cesty poslán člověk, se kterým si snad budeme oporou až do „konce“. Jsem nyní tak trochu „vlk – samotář“ – nevěřili byste, kolik tzv. „přátel“ vás dokáže odsoudit a opustit, když (byť neznajíce pravý stav věcí) mě pojmou jako „matku, která opustila tři děti“ (vesměs tedy vzato z interpretace exmanžela).

Závěrem – myslím, že můj život byl naplněný bohatě (a snad ještě bude, neboť to nevzdávám), to, co jsem prožila, jsem prožila naplno – a ať se již nyní situace vyvine jakkoliv, chtěla bych si opravdu říci, co jsem již včera psala v jednom komentáři: Závěrečná slova z životopisné knihy o Edith Piaf (autorka: Simone de Berteaut): „Ničeho nelituji, žila jsem dvakrát“.

Tímto se omlouvám za svůj sáhodlouhý elaborát a podotýkám, že v tom není ani exhibice, ani sebelítost, jen konstatování fakt. Snad se nemám zač stydět 🙂

Děkuji vám za pochopení!
Mirka