Neztrácet naději a optimismus

Autorka: Andrea

V 27 letech mi byla diagnostikovaná rakovina pravého vaječníku, proběhla jedna operace, chvíli na to druhá, během kterých jsem přišla o oba vaječníky. Konečný verdikt byl, že chemoterapie bude jenom jako prevence. Ale… prodělala jsem tři chemo, první dvě jsem tak nějak zvládla, ale ta třetí mi dala opravdu zabrat. Strávila jsem v nemocnici měsíc jako úplný ležák. Nikdy nezapomenu na to, jak je to ponižujicí ležet na posteli a někdo Vás v těchto letech přebaluje. To bylo pro mě snad úplně to nejhorší. Přestaly mi fungovat ledviny, měla jsem asi přes 100kg, jak jsem byla zavodněná, imunita totálně selhala, dostala jsem několik transfúzí krví a nikdo nevěřil tomu, že se z toho dostanu. Co jsem se dozvěděla nedávno, tak doktoři mi dávali šanci do Vánoc, prostě že to nepřežiju (první chemo byla v září). Jelikož jsem bojovník, který se nevzdává, tak jsem začala bojovat. Ani jednou jsem nad sebou nebrečela. Vlastně jsem bojovat během léčby nikdy nepřestala. Týden před Vánoci jsem začala pomalu chodit a chtěla jsem z nemocnice odejít po svých domů. Což se mi nakonec podařilo. Domů jsem odjížděla asi s 65 kg, absolutně vyčerpaná a o berlích. Ale to mi nevadilo, aspoň že jsem z té nemocnice vypadla na Vánoce domů. 

Jediná moje záchrana byla v Praze nemocnice Na Bulovce, kde dělají jako jediní ve střední Evropě velké břišní operace (rakovina se mi totiž kvůli špatně provedené operaci dostala do celého břicha). V dubnu jsme tam odjeli na konzultaci, co a jak. Nechali mi termín na rozmyšlenou, jestli se nechám operovat nebo nenechám. Byla jsem v tomto směru jejich takový „pokusný králík“. Nikdo nevěděl, jak to dopadne a jestli se operace povede. Pan profesor mi i během konzultace řekl, že může klidně dojít k tomu, že mi budou muset udělat umělý vývod. Nijak jsem to v tu chvíli neřešila a říkali, to určitě nebude potřeba. Samozřejmě, že jsem do operace šla. 4. dubna jsem nastoupila do nemocnice a 7. dubna na sál. Den před operací mi přišla sestřička udělat na každé straně od pupíku křížky pro případ stomie.

Operace byla opravdu velice náročná, trvala 9 hodin. Dva dny poté jsem ležela na ARU a pak asi týden na JIP. První věc po probuzení na ARU na kterou jsem se zeptala, jestli budu moc k moři 😀 pan profesor, co mě operoval, mi říkal, že s takovým optimistickým přístupem se u pacientů moc nesetkal. Spíš má zkušenosti s lidma, kteří prostě pouze leží a všechno už vzdali, ale to já ne. Neřekla jsem vlastně to podstatné, stomie mi udělat museli. První seznámení bylo teda nic moc, sama to asi znáte. Ale vzala jsem to naprosto v pohodě. V dubnu to budou tři roku, co mám vývod a vůbec mi to nevadí. Zvykla jsem si na to a spíš na ní hledám pozitiva než negativa. Prostě už jsme si na sebe zvykly 😉 nevadí mi vůbec v ničem, sportuju, mám partnera (vším si prošel se mnou, obdivuju ho a rodiče samozřejmě taky), jezdím k moři. Velké dík patří panu profesoru Antošovi a jeho chirurgickému týmu Na Bulovce, zachránil mi život.

Jsem v plném invalidním důchodu, ale pracuju na zkrácený úvazek jako personalistka. Doma jsem byla dlouhou dobu a potřebovala jsem být mezi lidmi.