Jak mě stomie zbavila despotického manžela a přinesla mi nového partnera

Autorka: Miroslava Buřič

Potíže v koloproktologické oblasti jsem měla poměrně dlouho – několik měsíců. Krvácení z konečníku, pocit neúplného vyprázdnění, tenesmy (nucení na stolici), občasné bolesti v podbřišku. Jako lékařka jsem věděla, že bych si s tím neměla zahrávat – ale jak známo, „nejhoršími pacienty bývají zdravotníci“. Samozřejmě, že krom lepší varianty (haemorrhoidy), jsem pomýšlela i na variantu daleko horší – kolorektální karcinom, ale ani tato myšlenka mě k návštěvě lékaře nepřivedla. Navíc jsem měla strach z chirurgů (ano, správně jsem tušila, že by byla namístě návštěva chirurgie) a tak jsem se na řešení problémů prostě vykašlala.

Chodila jsem od „nevidím“ do „nevidím“ do práce, které jsem měla až nad hlavu – pracovala jsem tehdy jako interní konziliář ve druhé největší psychiatrické nemocnici v zemi – doma dva dospívající puberťáci, jedno předškolní dítko a dost despotický manžel. Naše manželství v té době již příliš nefungovalo -řadu let jsem doma zažívala situace, které by se daly nazvat domácím násilím fyzickým, ale hlavně psychickým, a manželství jsem se snažila udržet pohromadě jen kvůli dětem.

V polovině prosince 2014 se mi podařilo se ( s pomocí projímadel) vyprázdnit naposledy. Od té doby již to prostě nešlo a nešlo. Potíže se stupňovaly a já jsem na návštěvu lékaře stále kašlala. Po Novém roce jsem, jsouce již ze všeho totálně vyčerpaná, dospěla k závěru, že pokud mám zemřít, bránit se tomu nebudu. Propadla jsem naprosté apatii, zvládala jsem jen chodit do práce, doma jsem se krátkou dobu jakžtakž věnovala dětem a poté jsem vždy brzy zvečera padla do postele, stočila se do úlevové polohy (do klubíčka) a s obavou očekávala následující den. Téměř nic jsem nejedla (aby organismus neměl potřebu se vyprazdňovat), pouze jsem pila.

V pátek, 6. února 2015, jsem byla v práci naposledy. Během víkendu již mi bylo tak zle, že jsem již nevstala z postele. Věděla jsem, že minimálně posledních 14 dní mám subileosní břicho a dovedla jsem si živě představit, co by mě asi čekalo, kdybych upadla do rukou lékařů. To je prostě profesionální deformace a úděl skoro všech zdravotníků – že prostě vědí …

V neděli odpoledne ke mně do pokoje přišel manžel a svým rozkazovačným tónem pravil: „Okamžitě půjdeš k doktorovi“. Sdělila jsem mu, že nepůjdu, a že i kdybych chtěla, sama se tam rozhodně nedostala. Poté však za mnou přišla nejstarší dcera Eliška a řekla mi: „Mami, my všichni tě prosíme, jdi k lékaři, na tohle se už nedá dívat“.  Eliščině opakované prosbě jsem nemohla nevyhovět – a tak za chvíli pro mě přijel autem manželův kamarád (manžel neřídí) a v doprovodu manžela jsme odjeli na chirurgickou pohotovostní ambulanci do plzeňské fakultní nemocnice na Lochotíně.

Na ambulanci seděl mladičký lékař, vyšetřil břicho, vyšetřil mě per rectum, pravil, že „nějaká překážka tam asi je, neboť se prstem nemůže dostat dál …“  a zeptal se mě, kdy jsem byla naposledy na stolici. Svoji odpověď: „Před více, než dvěma měsíci“ jsem mu musela několikrát opakovat – nevěřil. Poslal mě na nativní snímek břicha a poté pravil: „Necháme si vás tady, ale spádově patříte na chirurgii na Bory, takže vás pošleme tam.“ Neměla jsem sílu protestovat a tak pro mě za chvíli přijela sanita a i s manželem mě odvezla pro změnu na chirurgickou ambulanci do fakultní nemocnice na Borech.

Na ambulanci mě, již zvečera, „přivítal“ další mladičký lékař, čtouce zprávu předchozího kolegy zavrčel, že nemají zrovna nadbytek volných lůžek a řekl mi: „Víte co? Pošlu vás teď domů a zítra v sedm ráno přijdete na anoskopii.“ Trochu jsem se zaradovala, neboť jsem věděla, že druhý den rozhodně nikam nepůjdu. Jenže to vytušil manžel, postavil se před lékaře a pravil: „Pane doktore, já si ji v tomto stavu domů nevezmu, vy si ji tady prostě necháte!“ Lékař poněkud zalapal po dechu, zamumlal cosi ve smyslu: „A to si ji jako mám uložit k sobě do pokoje nebo co?“ – nicméně se jal vyplňovat příjmovou dokumentaci.

A tak jsem byla přijata na lůžkové chirurgické oddělení FN Plzeň – Bory. Službu mající sestry dostaly od lékaře za úkol mi podat klyzma – marně. Neudržela jsem v sobě ani kapku, všechna tekutina šla ihned ven. Po několika pokusech to sestry i lékař vzdali, naordinovali mi do rána nepřetržitě kapat pět litrů infuzí, dostala jsem striktní zákaz jakéhokoliv jídla a pití (na což jsem stejně neměla ani pomyšlení) a lékař pravil: „Budeme vás přes noc kontrolovat a ráno se rozhodneme, co s vámi.“ Během noci se u mě vystřídali nejméně tři lékaři, každý mi prohmatal nafouklé břicho, vyšetřil per rectum – což bylo bolestivější stále více – zavrtěl hlavou a odešel.

Následující den, v pondělí, se v půl sedmé ráno u mého lůžka objevil primář oddělení, opět mě vyšetřil, a ihned naordinoval anoskopii, CT břicha a kolonoskopii – vše týž den. A začal frmol. Na anoskopický sálek jsem ještě došla po svých. Po několika pokusech chirurg, který mě vyšetřoval, pravil, že asi 8 cm od anu je „něco“, přes co se nemůže dostat dál, odebral z toho „něčeho“ bioptické vzorky a já jsem se jej přímo zeptala: „Pane doktore, vypadá to na malignitu?“ Lékař se zarazil a rozpačitě pravil: “ No … paní kolegyně … vyloučit se to nedá, ale může to být také zánět.“ Odevzdaně jsem si myslela své a na sedačce jsem byla dopravena zpět na pokoj.

Za několik minut s otevřely dveře a v nich se objevil další lékař, v němž jsem po chvíli identifikovala svého spolužáka z lékařské fakulty. Tvářil se vážně a rovnou mi řekl: „Mirko, okamžitě uděláme CT a pokud by se to povedlo, tak se pokusíme ještě o kolonoskopii. Ale rovnou ti řeknu, že překážka tam je a nejspíše tumor.“

Odvezli mě na CT, výsledek mi byl sdělen hned – ileus a překážka v délce cca 3 cm v oblasti anorecta, která prakticky uzavírá celý průsvit střeva. Kolonoskopie se nezdařila vůbec – endoskopista přes překážku do střeva vůbec nepronikl. Kupodivu jsem byla klidná – nebo, přesněji řečeno, naprosto apatická, protože mi již bylo tak zle, že jsem se nezmohla ani na slovo. Poté následovalo předoperační interní vyšetření a na pokoj za mnou opět přišel můj spolužák a řekl: „Mirko, zítra tě odoperujeme“. Unaveně jsem ho jen poprosila, aby mi poté sdělil výsledek, ať je jakýkoliv, a opět se propadla do apatie.

Druhý den, v úterý 10. února 2015, hned ráno začaly ze strany sester předoperační přípravy. Vyholení, zavedení druhé kanyly, bandáž zacévkování, zavedení nasogastrické sondy … a poté čekání. Na řadu jsem přišla krátce po jedné hodině odpoledne. Musím podotknout, že jak chirurgové, tak i „uspávači“ na ARO se ke mně chovali s velkou lidskostí a citem, ovšem jsem si nemohla nevšimnout jistých soucitných pohledů, když si přečetli dokumentaci. A poté jsem již byla uvedena do milosrdného spánku.

Probudila jsem se na chirurgické JIP. Můj spolužák stál vedle mého lůžka a řekl: „Byl tam tumor asi 3 cm v průměru, vzali jsme 20 cm střeva a udělali sigmoideostomii. Histologie nám určí, o co jde a co bude dál.“ S něčím takovým jsem počítala, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Odevzdaně jsem kývla hlavou a ponořila se do morfiového spánku.

Po týdnu, kdy jsem již byla na standardním oddělení, jednoho dne v pravé poledne můj spolužák s úsměvem nakráčel do pokoje, v ruce držel papír, který mi strčil pod nos a řekl: „Čti.“ Byl to histologický rozbor resekátu se závěrem: „Nejasná či neznámá, leč zcela benigní etiologie.“ A rovnou se zeptal: „Tak na kdy naplánujeme zanoření stomie?“

Radost nás obou i našeho okolí byla veliká a rovnou jsme se domluvili na operaci 8.4.2015. Během těch několika týdnů jsem si na stomii, kupodivu, celkem zvykla, žádné potíže mi nečinila a přiznám se, že jsem nad plánovanou operací dokonce váhala. Den před ní jsem si v duchu říkala: „Co když to nevyjde…???“

Nicméně 7.4. jsem opět nastoupila do nemocnice, absolvovala obvyklou předoperační přípravu – a následující sen, stále s „divným pocitem“ na sále podepsala souhlas s operací a s narkózou. Za několik hodin mě opět budili na chirurgické JIP a za jednu ruku mě držel primář JIP, za druhou operatér – spolužák a za nimi se smutným výrazem stála sestřička. Hned jsem pochopila, že něco není v pořádku a na můj dotaz mi spolužák odpověděl: „Nešlo to, pahýl střeva byl příliš krátký, kdybychom to napojili, přišla bys o svěrače“. A na levé straně břicha jsem si nahmatala novou vyšitou stomii.

Čas plynul, smiřovala jsem se s novou stomií a také s faktem, že mi již zřejmě zůstane natrvalo. Když jsem byla doma v rekonvalescenci, prudce se zhoršil můj – již i tak celá léta napjatý – vztah s manželem: vyčítal mi, že jsem „přítěž pro rodinu“ (protože nechodím do práce a nevydělávám), nekompetentní matka (neboť aktuálně plně nezvládám péči o tři děti), „stomické prase“ … a jiná nepublikovatelná slova. I když jsem dále v červnu podstoupila další operaci (plastiku stomie), pod nátlakem manžela jsem se o prázdninách vrátila do zaměstnání a „dřela“ stejně, jako dříve.

Potíže v koloproktologické oblasti však neustaly – trvala enterorhagie, páchnoucí výtok z konečníku a silné bolesti. Když to již trvalo několik měsíců, rozhodla jsem se požádat o definitivní řešení, a sice amputaci anu. Operace se uskutečnila v prosinci (natřikrát z důvodu krvácivých komplikací), ale základních potíží mě zbavila. Samozřejmě, že tímto jsem již měla jistotu, že stomii mám napořád.

Do práce jsem se vrátila opět brzy – od Nového roku. A jelikož jsem již nemohla vydržet „represe“ ze strany manžela, podala jsem návrh na rozvod. Shodou okolností (nebo zásahem osudu ???) jsem se dva dny po podání návrhu na rozvod seznámila s člověkem, se kterým jsme si „padli do oka“. Samozřejmě, že jsem měla strach, jak bude reagovat, až se dozví, že jsem stomička. Jeho reakce však byla naprosto normální ve smyslu „prostě každý máme něco“…

Takže dnes spolu žijeme již 3/4 roku, je mi velkou pomocí a oporou (a pevně doufám, že já jemu též), s manželem jsme již rozvedeni, jediná věc, která mě trápí (aby to nebylo tak jednoduché), že po dohodě všechny naše tři děti zůstaly v péči exmanžela. Ale i to snad časem přebolí a můj vztah zjm. se staršími dětmi se změní… Tiše doufám, že můj nynější partner mě neopustí a „zestárneme spolu“.

Takže svůj příběh o tom, kolik mi stomie přinesla vlastně dobrého, končím nyní oblíbenou větou své matky, že „všechno zlé je k něčemu dobré“.