Historky Tomáše Ká – Pátek 13.

Tak se mi stalo něco, co jsem myslel, že se mi nikdy nestane, ale to by neměl být pátek třináctého.

Ráno rychlá sprcha, rychlá výměna pytlíku, přece jen jdu mezi lidi, nejmladší holku hodit do školy, pak na odběr krve k praktické lékařce. Vylosuji si lístek s číslem 12. Na displeji svítí 6, to je dle střízlivého odhadu 10 min na člověka, to znamená, že si tu posedím asi hodinku. Rozlédl jsem se po čekárně, kde sedělo pár babiček, hlouček rozverné puberťácké mládeže v rohu, asi se chtěli vyhnout písemce ve škole, několik strejdů a jedna nesvá manekýna. Sednu si vedle babičky a otevřu knihu.

Do čekárny vstoupil asi třicetiletý týpek v drahém černém obleku, ale v otřesných ošoupaných mokasínech alá osmdesátky, z kterých vyčuhovaly béžové ponožky. Vytáhnul si číslo 13 a hned spustil: „Koupím za pětikilo sedmičku nebo osmičku, nemám moc času, jsem manažer!” Nikdo se neozval. Týpek si nervózně sednul na poslední místo, které bylo hned vedle mne a v tom se to stalo… V ranním spěchu jsem totiž zapomněl na rolovačku a suchý zip pytlíku. Takže byl otevřen a všichni víme, co to znamená! Doufal jsem, že se mi to nikdy nestane. A o čem si myslíme, že se nám nestane, tak se prostě stane.  

Abyste tomu tomu rozuměli, protože nemám šle, mám sáček vždy vystrčený z kalhot, přikrytý tričkem a bundou. Vždy to vychází tak, že když sedím s nohou přes nohu, míří spodek pytlíku volně nad zem. A co se nestalo právě teď? Kus večeře vyjel přímo na mokasínu onoho týpka. Ani bych o tom nevěděl, nebýt mého vytříbeného čichu. Ten měl dobrý i manažer. „Co to tu smrdí?“ ohradil se do prostoru. Jediná odpověď přišla z hloučku puberťáků ve stylu, kdo první křičí, od toho to fičí. Okamžitě jsem spodek pytlíku pod bundou chytil do papírového kapesníku a seděl jako by nic. Co teď? Celkem prekérka. Týpek si všimnul své vylepšené mokasíny, zrudnul a se slovy, že jeho čas je drahý na to, aby čekal v čekárně, vyběhnul ven a utíral si botu do trávy.

Nikdo nechápal, co se přesně stalo, kromě mě. Hluk vzbudil pozornost sestry, která vešla do čekárny. Využil jsem situace, ukázal jí nenápadně pytlík v kapesníku a hned pochopila. „Tak pojďte dál pane Ká, jste na řadě.“ Nevoli ostatních odbyla nekompromisním sdělelním, že ona určuje pořadí. Mrkla na mě. „Nic mi neříkejte, já to tam ještě vytřu,“ a na pár minut zmizela, „příště na odběrech zaklepejte a vezmu Vás hned, s tou chemoterapií jste oslaben, jste náš VIP pacient se všemi výhodami.“

Nikdy dříve jsem ani nepomyslel, že můžu být i já jednou VIP a najednou jsem! A stalo se to v pátek 13., z toho vyplývá, že není třeba ztrácet naději!!!

Autorem článku je Tomáš Ká, který se s námi podělil o postřehy ze života se stomií, které zvládá s humorem!