Dnes je to o pytli

Dnes chci mluvit o pytli. Pytli, který se po operaci stal věcí vyloženě neoddělitelnou od našeho těla.

  • o pytli, kvůli kterému už několik let nemůžu spát na břiše
  • o pytli, který vydává zvuky
  • o pytli, který se zničehonic nafoukne pod oblečením
  • o pytli, který šustí při sexu
  • a hlavně o pytli, který se trhá přesně, když se to nejmíň hodí…

Se svým pytlem jsem si roky nevěděla rady. Na jednu stranu mi stomie pomohla od bolestí a já nevím čeho všeho. No jo, ale jak se srovnat s tím, že mi stolice samovolně odchází ven z břicha?

Řeknu vám teď příběh mě a mého pytle

Jak jsem již zmiňovala, roky jsem si s tím nevěděla rady. Na jednu stranu jsem se snažila sebelásky, kontroly myšlenek, brát věci s humorem. Můj úsměv ale pokaždé ztuhl, když jsem ucítila to známé škubnutí a rozlití tepla po břiše… Všichni mi říkali, že se tím moc zabývám. Že to nikomu nevadí. Že mě moje stomie dotváří a ukazuje, jak jsem silná. Že mě moje odvaha dělá ještě krásnější. Já jsem o tom ale nikdy sama přesvědčená nebyla.

Rok se s rokem sešel a já jsem musela skončit v práci. Psychicky i fyzicky jsem se zhroutila. Dostala jsem se na 41 kg a nemohla se z toho několik měsíců vyhrabat. A pak přišel zázrak a já díky pomoci alternativní medicíny a přísné dietě začala nabírat. Opět jsem začala pracovat, ale už ne v kanceláři. Pořádala jsem prestižní výstavu designu. Byla jsem chválená, krásná, skvěle oblečená. Prostě zpět v plné polní a připravena zářit. Přišel hlavní den události s ceremonií a všechno šlo hladce. Jenže najednou rup. Polilo mě horko. Z posledních sil jsem se stačila omluvit a pak už jenom běžela směrem k toaletě snažíce se zadržet hysterický pláč a hlavně katastrofu v kalhotách. Na záchodcích jsem se zhroutila. A je to zase celý v prdeli, opakovala jsem si. Co když to někdo viděl?  V agonii jsem zavolala mámě. Ta se okamžitě sebrala, dojela a našla mě kňučící na záchodku. Utřela mi slzy, zabalila do kabátu, odvezla domu. Myslela jsem si, že se půjdu schoulit do postele někam do kouta. Moje matka mě ale během vteřiny ujistila o pravém opaku. Šoupla mě do vany a během chvíle mě dala dohromady a posadila do taxi směr party. A zase je tu heslo mojí babičky – hlavně se z ničeho neposer!

Moje máma je dost hard core a často jsou věci hodně na sílu. Já se ale díky její škole učím věci nevzdávat a hlavně neschovávat se v koutě. A tak se přátelé nenechejte nějakou tou nehodou zahnat do kouta. Jak se říká v Americe, shit happens J Ono se to prostě neposere. A to, že se nám někdy utrhne pytel, je součástí naší identity a nemáme se za co stydět. Každý jiný by v dané situaci zažíval to stejné. Umění není svoji identitu schovávat. Umění je nosit ji hrdě připnutou u pasu a mít hlavu vztyčenou.